Počátek roku je vždy spojen s bilancováním toho minulého. Zároveň přicházejí u každého z nás očekávání, co přinese rok nový. Zda to bude rok dobrý, či špatný, a zda nám otevře nové příležitosti. Do roku 2022 vstupujeme s novou vládou a premiérem Petrem Fialou. Ten k nám také 1. ledna promlouval se svým prvním novoročním projevem. Jeho projev se z větší části nesl spíše v pesimistickém duchu. Dokonce by se dalo říct, že tento tón i určité slovní obraty hodně připomínaly některé z prvních projevů Václava Havla. Na počátku devadesátých let se v nich obracel na občany s tím, že naše země „nevzkvétá“ a máme se připravit na „těžké časy“. Na rozdíl od dnešních dnů, ale společnost tehdy byla spíše v euforii, kterou prezident oprávněně tlumil. To o současné situaci neplatí, protože vzhledem k pandemii společnost cítí nejistotu a budoucí vývoj vnímá mnoho občanů s obavami i úzkostí.
Petr Fiala zahájil svůj projev s tím, že nás pravděpodobně čeká nejhorší rok od roku 1989. Vysoká inflace, stoupající ceny energií a pokračující, únavná pandemie covidu. Nová vláda navíc bude rozpočtově škrtat, občany tedy čeká Klausovo příslovečné „utahování opasků“. Petr Fiala ve svém projevu ovšem zároveň občanům slíbil, že vláda nebude šetřit na lidech, ale chce úspory dělat na úkor státu. Ten je prý „přebujelý“ a zbytečně zasahuje lidem do života. Je otázka, jak se to bude nové vládě dařit. Co se týká úspornosti své vlastní administrativy a aparátu, nedá se zatím říct, že by tento trend dokázala nastolit. Máme osmnáct ministrů, o tři více než jich bylo v Babišově vládě. Je tedy potřeba říct, že na sobě zatím vláda nešetřila. To ale samozřejmě z hlediska makroekonomického pohledu není určující. Důležité je spíše to, jak dobře bude nová vláda škrtat v rozpočtových výdajích vlády. Cílem je omezit jejich výši, ale zároveň je nutné stále disponovat efektivní státní správou, nepodvázat ekonomiku a neumocnit ekonomické nerovnosti ve společnosti. Už tak lze totiž očekávat, že právě současná energetická krize i pandemie covidu svými dopady na ekonomiku i podnikání vytvoří mnoho nových sociálních problémů a posílí rozdíly mezi chudými a bohatými.
K tomu je ale férové doplnit, že Česká republika celosvětově patří k zemím s nejmenšími rozdíly v příjmech mezi těmi nejbohatšími a nejchudšími. Podle tzv. Giniho indexu je za námi už pouze Slovinsko a Slovensko a jsme celosvětově třetí zemí s nejméně nerovnými příjmy. I co se týká prahu chudoby, je na tom Česká republika relativně dobře. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními státy Evropské unie. V České republice je „pouze“ zhruba desetina populace, tedy necelý milión lidí ohrožený chudobou a sociálním vyloučením. V Evropské unii je to ale v průměru až čtvrtina populace a celkově 78 miliónu lidí.
Přesto je skupina lidí, která je i u nás zasažena chudobou, velká, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že až čtvrtina lidí v České republice si nemůže dovolit nenadálý výdaj ve výši 10 000,- Kč. Mnoho domácností také žije v nájemním bydlení, jehož výše přesahuje dvě třetiny všech jejich příjmů. Za poslední desetiletí se navíc zdvojnásobil počet lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách a významně se zvyšují rozdíly mezi regiony. Do značné míry tak můžeme říct, že poměrné uspokojivé celonárodní ukazatele často maskují prohlubující se a dlouhodobě neřešené rozdíly mezi regiony. Zatímco HDP na osobu se v regionu Severozápad pohybuje na 63 % procentech Evropské unie, v Praze je na 182 %. Rozdíl na hlavu je mezi těmito regiony trojnásobný.
Je tedy zřejmé, že nejen v sociální oblasti dlouhodobě narůstají problémy a současná vláda je bude muset řešit, i navzdory tomu, že chce ve svých výdajích škrtat. Odborníci věnující se příčinám vzrůstající ekonomické nerovnosti většinou upozorňují na to, že je nutné řešit špatně dostupné bydlení pro nižší příjmové skupiny a také vysokou zadluženost části domácností.
V projevu Petra Fialy jsem nalezla zmínku o mnoha výzvách, kterým budeme muset jako společnost čelit. Ocenila jsem zejména to, že jeho projev nepostrádal hodnotový a morální apel. Máme se k sobě navzájem chovat jako ke své rodině a svým blízkým známým. Pomáhat si, být solidární, odpovědní a nebýt lhostejní. K tomu je ovšem potřeba dodat, že solidarita a odpovědnost společnosti se měří zejména tím, jak dobře dokáže pracovat se svými zdroji a jak dobře s nimi dokáže nakládat. Nakolik rozvíjí příležitosti a kvalitu života občanů napříč regiony i příjmovými skupinami. Právě v této oblasti je ovšem český pokrok poněkud regionálně nespravedlivý a dost problematický. Je možná trochu škoda, že ve svém prvním premiérském projevu, Petr Fiala některé z těchto významných problémů alespoň okrajově nezmínil. Přesto doufejme, že současná vláda se jimi bude zabývat. Koneckonců letos na podzim nás čekají také komunální volby. Právě v souvislosti s nimi by se možná mohla konečně odstartovat debata ohledně systémové změny v rozpočtovém určení daní, byť klíčové rozhodnutí musí padnout na celostátní úrovni. Rozpočtové určení daní je dlouhodobě nastaveno v neprospěch menších měst a za třicet let se výrazněji neproměnilo. Profituje z něj zejména Praha, která dostává na občana takřka 3x více než průměrná obec. Je to vlastně progresivní zdanění naruby. Právě od současné středo-pravicové vlády bychom snad mohli očekávat, že bude schopna s tím něco udělat a svěří více financí i příležitostí do regionů, protože efektivní rozhodování má být co nejblíže lidem.
Publikováno v Hanáckém večerníku 5. 1. 2022.
