Odpověď je celkem jednoduchá. Protože jsme se takřka vůbec nedokázali poučit z toho, co jsme zažili. Celý svět žije už rok a půl v permanentní covidové krizi. Česká politika ani česká společnost však nevyužily období letního ústupu epidemie k tomu, aby se na další podzimní vlnu dobře připravily. Když sledujeme statistiky nakažených a vypjatou situaci v nemocnicích, zažíveme déjà vu. V čem hledat příčiny tohoto stavu?
Je jich několik a jsou hlubší, než si na první pohled uvědomujeme. Na Západ od nás vidíme, že většina vyspělých evropských zemí, je na tom při zvládání současné vlny covidu lépe než my. Země jako Itálie, Španělsko, Portugalsko, Belgie či Nizozemí byly citelně zasaženy prvním úderem covidu a měly mnoho obětí. Po spuštění vakcinace se ale drtivá část společnosti naočkovala. Nyní covid zvládají téměř jako běžnou sezónní infekci. Nejsou nutné plošné a radikální restrikce společenského života, a přitom nedochází k rapidnímu nárůstu nakažených. Výrazně nestoupají počty hospitalizovaných ve vážném stavu, ani počet obětí. Nepříznivý vývoj je zkrátka zásadně ztlumen vysokou proočkovaností spolu s tím, že mnoho lidí již nemoc prodělalo. Tyto země nyní procházejí epidemií bez výrazných zdravotních, společenských, politických i ekonomických otřesů. To jsou fakta a zkušenosti. Nikoli názor.
Dosti odlišně jsou na tom naopak země směrem na Východ od nás. Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, Rusko, pobaltské země a další. Všechny tyto země čelí obrovskému nárůstu vážně nemocných, nemocnice jsou ochromeny, na covid umírá mnoho lidí. Zavádí se lockdowny, ale ani ty příliš nepomáhají. Jak si interpretovat toto dělení zemí na dva, tak odlišné tábory? Proč se ve východní a střední Evropě do značné míry opakuje stejný vzorec, kdy politické elity nedokázaly přesvědčit občany k tomu, aby se naočkovali? Kromě zemí bývalého komunistického bloku se s tímto problémem potýká také Německo a Rakousko jako vyspělé, etablované demokracie Západní Evropy. Existuje mezi nimi nějaký společný jmenovatel? Domnívám se, že ano. Německo a Rakousko jsou nejbohatšími zeměmi střední Evropy. Tedy regionu, kde dlouhodobě uplatňuje svůj mocenský vliv Rusko. Jedním z jeho cílů je uplatňovat na tomto území strategii tzv. hybridní války. A tím destabilizovat politické a společenské poměry ve prospěch vlastních strategických zájmů. Ať už jde o aktivní či skryté techniky, včetně propagandy, dezinformací, retězových e-mailů, trollů a botů na sociálních sítích. Cílí se na oslabení důvěry v lídry, instituce či diskreditaci nevládních aktérů. Prokazatelně víme, že ze všech evropských zemí je dezinformacemi nejvíce zahlceno Německo. Dlouhodobě je nejvíce dezinformací namířeno vůči Evropské unii. V současnosti se ale dvě třetiny dezinformací týkají vakcinace. Tyto dezinformace jsou intenzivně šířeny i v postkomunistických zemích střední Evropy. Není divu, že důvěra ve vakcinaci je v nich výrazně podkopána. Oproti tomu, například v zemích jižní Evropy, je působení ruských dezinformací přece jen slabší. Patrně v těchto společnostech nenajdeme ani tolik mentálních agentů Ruska, kteří by dezinformace dál ochotně masově šířili.
Bylo by ale chybou vnímat vliv dezinformací na postoje veřejnosti vůči covidu a očkování jako vše vysvětlující a zcela dominantní. Příčiny musíme hledat i v rovině společenské a politické. V té politické se opakují chyby z loňského podzimu. Mnoho se od té doby nezměnilo. Jenže vir je hlavně biologickým problémem. Jeho působení se mění, dovede nás překvapit. Musí se proto měnit i naše reakce, jak omezit jeho šíření. Politici ale nevyužili potřebný čas, aby připravily odlišné krizové scénáře a postupy. Nedokázali kontinuálně vysvětlovat nutné kroky. Stále chybí autority, které by jménem vlády uměly přesvědčivě komunikovat dostupná data a navrhovaná řešení veřejnosti. Málo se zdůrazňovalo, že některé informace jsou platné v určitý moment, ale s odstupem času mohou být přehodnoceny. Týká se to vědeckého poznání o působení a šíření viru, stejně jako například délky účinnosti vakcinace. Ostatně i samotný vir mutuje a to, co o něm platilo před rokem, již dnes v některých případech neplatí.
Vláda se dostatečně nesoustředila na to, aby přesvědčila k očkování zejména skupiny starších, ohrožených osob. Právě ony představují jednoznačně nejzranitelnější část populace. Řada problémů se odkládala až do doby, kdy se nedalo popřít, že máme problém a že nemocnice jsou opět zahlceny. Během prázdnin se objevila kampaň Tečka. Kladla důraz na ukončení pandemie po očkování a návrat k normálnímu životu. Toto sdělení se ale z dlouhodobého hlediska ukázalo jako spíše kontraproduktivní. Vir určitě nezmizí jen kvůli vládní kampani a cílem očkování nemá být „vlastní pohodlí“, ale minimalizace dopadu covidu na lidské životy.
Postoje k očkování do značné míry odrážejí míru celospolečenské solidarity a zodpovědnosti. Rozdělují země na ty méně sobecké a na ty egoističtější. Rozhodnutí nechat se očkovat není jen individuálním rozhodnutím ohledně vlastního zdraví. Má dopad i na zdraví dalších členů společnosti. Je v podstatě jediným možným příspěvkem, kterým z vlastní vůle může jednotlivec pomoci k vytvoření bezpečného a minimálně infekčně rizikového prostředí pro všechny. To může být na základě současného poznání dosaženo pouze díky vysoké míře proočkovanosti v kombinaci s tím, že část společnosti už covid v předchozích měsících prodělala.
Zdá se mi, že většina západních společností se ukázala jako vyspělejší právě v občanské soudržnosti, solidaritě a individuální odpovědnosti. Naopak u nás se jedná o další projev společného postkomunistického dědictví. Uvažujeme egoisticky, schází nám skutečná solidarita, nedůvěřujeme státu a jeho institucím, obcházíme nepohodlná pravidla. To vše je posílené nízkou odolností široké veřejnosti vůči lživým a zavádějícím zdrojům informací. Od výběru médií až po sklon nekriticky podléhat „autoritám“ s radikálními, odborně neověřenými a na lžích vystavěnými názory. Je to celkově důsledek dlouhodobého deficitu občanského a sociálně vědního vzdělávání v postkomunistických zemích. I proto se situace v mnoha zemích „východního bloku“ navzájem tolik podobá.
Publikováno 24. 11. 2021 v Hanáckém večerníku.
