Nesmlouvavé, kritické, podněcující k přemýšlení, emočně vypjaté až tísnivé, a přitom svým dramatickým, scénickým i hudebním ztvárněním vysoce originální. Přesně takové divadlo, jaké by divadlo i umění obecně mělo být. To je drama režiséra Miroslava Bambuška volně inspirované Kacířskými esejemi filozofa Jana Patočky. Hra, jejíž vyznění nenechá člověka ani po odchodu z divadla chladným a vytvoří hlubší rýhu v jeho divadelní paměti. Inscenace Studia Hrdinů v Praze, kterou Moravské divadlo Olomouc včera uvedlo v rámci festivalu Divadelní Flora.
Je až paradoxní, že drama, které vychází z reflexe filozofického spisu, dokáže mít takový spád a dynamiku a umí vytvořit intenzivní koktejl emocí, vizuálních i divadelních obrazů útočící na naše svědomí a morální hodnoty. Miroslav Bambušek servíruje divadlo náročné, nejednoznačné, ale zároveň velmi aktuální, společensky neuhýbající a zpytující lidské svědomí. Skoro jako bychom měli při sledování hry vlastní svědomí pod rentgenem a tento intenzivní pocit nekončí ani po opuštění divadla. Člověk nutně přemýšlí o tom, jak moc jeho každodenní přítomnost sklouzává k povrchnosti, konformitě a zda sám před sebou dokáže žít v pravdě. Ve svém spisu Kacířské eseje Patočka tvrdí, že člověk pozná, pro jaké věci „stojí za to žít“ a pro jaké „stojí za to trpět“. Slovy Patočky: Dokážeme bojovat proti „pravdám, které se nám vnucují zvenčí?“ Tento imperativ jako by byl v současném světě o to naléhavější, o co rozostřenější jsou kontury faktů a pravdy, o co větší je relativita dobra a zla v materiálním světě, v němž nepřítel nemusí mít povahu vnějšího zla a totalitní moci. Vstupuje ale do našeho svědomí v každodenních ústupcích lidské pohodlnosti a neochotě bránit hodnoty, které považujeme za správné. Použijeme-li repliku z hry, v níž zaznívá magnetofonová nahrávka hlasu filozofa, „život nemůžeme prostě brát jako něco lhostejného“, nýbrž jej vždy musíme „nést“, „vést“, „ručit za něj“.
Naprosto zásadní je také rovina hry, která sleduje závěrečnou fázi Patočkova života po podepsání Charty 77 pohledem badatele/historika nové doby. Věrně je zachycena transformace jednotlivce, který nejdříve přichází s kategorickými lidskými soudy a snahou napsat unikátní monografii, román o „Sokratovi z Prahy“, jak sám Patočku nazývá. Jeho nezpochybňující přístup k osobnosti Patočky i dějinám, v němž jsou jednoznačně odděleni „hrdinové“ a „ti chybující“, je ovšem záhy rozkolísán fyzickým nátlakem přisluhovačů nové doby (ovšem osobně zodpovědných za zločiny v době minulé). Ti mu vyhrožují ekonomickou likvidací, pokud zvolené téma neopustí. Badatel najednou pod tlakem poměrně ochotně podepisuje souhlas a vcelku rychle rezignuje na svůj záměr věnovat se osudu utýraného filozofa Jana Patočky. Tato současná metafora na lidskou slabost, která nespadá do konkrétního dějinného období, ale je univerzální a nadčasová, trefně ukazuje obnaženost lidské existence v souboji se strachem a nejistotou. Tato slabost může být kdykoli aktivována nepředvídatelnými dějinnými událostmi a politickou situací. Nikdo proti této nemoci není zcela imunní. Všímá si toho i jeden z nejznámějších historiků současnosti, Timothy Snyder: „Změnili jsme se méně, než si myslíme… Pokud by se zhroutily státy, místní instituce by propadly zvráceným cílům a ekonomická motivace by naváděla k vraždě, málokdo z nás by obstál. Nemáme sebemenší důvod si myslet, že jsme eticky nadřazeni Evropanům třicátých a čtyřicátých let, nebo že jsme odolnější vůči myšlenkám, které hlásal Adolf Hitler…“ Obdobně také italský filozof Norberto Bobbio: „Totalitarismus nezmizí. Je věčným pokušením onoho primitivního člověka, pokušením, které dřímá v každém z nás, procitá a rozpoutává se v okamžicích sociálního otřesu.“
Zuzana Bambušek Krejzková získala v loňském roce Cenu divadelní kritiky za scénickou výpravu k inscenaci Kacířské eseje. Skladatel Vladimír Franz byl v rámci těchto cen nominován za hudbu k ní. Nutno říct, že zcela oprávněně. Jak umělecky imaginativní a psychologicky tísnivá scéna, tak extatická a tak trochu psychedelická hudba Vladimíra Franze dávají Bambuškově dramatu neopakovatelný rozměr. Tento pocit vyvrcholil v závěrečných okamžicích inscenace, kdy se ve tmě rozezněla nesnesitelná, hlasitá, emočně drásající hudba, která jakoby chtěla až na kost rozvibrovat každého jednotlivce a zasáhnout všechny vrstvy jeho duše.
Divadelní Flora je v Olomouci vždy svátkem originálních představení a toho nejlepšího, co lze u nás v současnosti na divadelních prknech vidět. Po více než roce žití s covidem, kdy nebylo možné intenzivněji se kulturou dobíjet a přijímat z ní inspiraci a podněty, je dojem z takto zdařilých inscenací asi o to silnější. Škoda jen, že kulturní akce stále ještě trpí nedostatkem diváků, neboť původní návštěvnost se divadlům, galeriím i koncertním síním vrací jen pozvolna. Letošní Divadelní flora ale zatím ukazuje, že s výběrem inscenací si produkce a programoví tvůrci festivalu dali hodně záležet. Neváhejte a na Floru se určitě vydejte. Festival trvá takřka do půlky prosince a na řadu představení jsou dosud volné vstupenky!
Publikováno dne 10. listopadu v Hanáckém večerníku.
